Duben 2010

Nikolce...

15. dubna 2010 v 23:18
Včera si Niky přijeli pro tvůj vozíček.Strávila si na něm pět let, byl tvou součástí. Nechtěli jsme ho s tatínkem dát, měli jsme pocit,že dokud je doma, máš se kam vrátit. Já vím, je to hloupost,ale co kdyby náhodou. Co kdyby si měla připojení na net a mohla si tohle přečíst???Já vím,si s námi, chráníš nás,směruješ...Ale kdyby to tak mohlo být trošičku jako ve filmu, abychom o tom věděli. Vždycky ti bude sedmnáct, až já zestárnu a budu vitální stařenkou, ty budeš stále moje sedmnáctiletá dcera. Mám tě moc ráda. Říkám to denně tvé fotce, nevím jestli slyšíš, snad víš. Byly jsme hodně propojené, vím ,že je ti dobře. Asi to takhle mělo být, ale je to kruté, pořád.

další

15. dubna 2010 v 23:06

Potkali se takhle jednou dva

Potkali se takhle jednou dva na ulici. Už se dlouho neviděli. "Jak se máš?" říká jeden. "Mám se skvěle" říká druhej. "Vypadáš pořád stejně", "ty taky."
Sice uběhlo pětadvacet let od jejich posledního setkání, ale ani jeden si nechtěl připustit změnu. A tak se vychvalovali, vychloubali úspěchy a dětmi.
Po čtvrt hodince této konverzace se s úlevou rozloučili a oba odešli za svými úžasnými manželkami, vzornými dětmi i nádhernou prací.
Připadá Vám to jako pohádka?
Mě určitě ne. Připomíná mi to spíše přetvářku a lež.

Potkali se takhle jednou dva. Už dlouho se neviděli. "Jak se máš?" říká jeden. "Mám se hrozně blbě" říká druhej. "Vypadáš mnohem starší" " ty máš taky plno vrásek." "To víš, máme to za pár."
Nezdá se to, ale od jejich posledního setkání uběhlo už pětadvacet let. A tak si oba stěžovali na práci, děti i manželky. Trumfovali se, kdo má více jakých nemocí.
Po čtvrt hodince této konverzace se s úlevou rozloučili a oba odešli za svými hroznými manželkami, prací a dětmi.
Připadá Vám to jako horor?
Mě uřčitě ne. Je to opět přetvářka a lež.

A víte, co mají všichni čtyři společné? Příště se budou snažit tomuto setkání vyhnout. Jestlipak by nebylo lepší, kdybychom byli sami k sobě, ale i k druhým upřímní...

další slohovka...,co to naše zlato psalo a já si to asi i četla,ale v současnosti jí tam v těch slovech vidím ještě víc

15. dubna 2010 v 23:05

STOPY PÍSKU

Někam je strkají. Najednou je tma. Červené a Kytičkové se k sobě přitulí a čekají. Je slyšet drnčení kol na silnici, vrzání malých koleček po naleštěné podlaze, povídání dělníků... zase s námi házejí, někam nás nakládají!!! Máme strach. Z ničeho nic to začne pískat, hučet a už se vznášíme ve vzduchu. A pak zase nakládání, vrzání, přemisťování a jízda autem...
No, konečně světlo.
Ta naše "starostlivá" si nás vytahuje z kufru a bedlivě prohlíží. Aby ne, jsme její nejoblíbenější, má nás nejraději. Jsme na sebe pyšní.
Rozhodne se, že stačí na 40°. My jí věříme, protože má zkušenosti. A tak opět putujeme, tentokrát do pračky, která z nás dokonale vypere poslední stopy písku.
Středoevropské sluníčko Červené a Kytičkové tričko jemně usuší a krásně provoní čistotou...